V rámci Muzejních čtvrtků připravilo na čtvrtek 15. května Městské muzeum a galerie Dačice přednášku Mgr. Libora Svobody, Ph. D. z Ústavu pro studium totalitních režimů s názvem Železná opona na Jindřichohradecku.
Mgr. Svoboda nejdříve seznámil posluchače s historií ostrahy zemských hranic za Rakouska-Uherska, následně pak v období první republiky a v prvních poválečných letech. Hlavním tématem však bylo období po únoru 1948 kdy se mnozí lidé rozhodli opustit republiku. Od 50. let 20. století byla proto kolem podstatné části našich hranic budována tzv. „železná opona“.
Přednášející vysvětlil členění a vznik jednotlivých složek určených k ochraně státních hranic, především pak západní hranice. Nejdříve byla ochrana zajišťována útvary Pohraniční stráže Sboru národní bezpečnosti, ale z pohledu tehdejšího režimu, se ukázala jako nedostatečná. Proto se rychle přešlo k vojskové ochraně státních hranic podle sovětského vzoru. Přijetím zákona o ochraně státních hranic dne 11. července 1951 definitivně přebírá ochranu státní hranice Československá lidová armáda a nově vznikají vojskové brigády Pohraniční stráže s vlastními výcvikovými středisky. Příslušníci Pohraniční stráže spadali pod armádu, ale zároveň měli pravomoci jako příslušníci Sboru národní bezpečnosti – mohli legitimovat a zadržovat osoby, k zadržení mohli používat donucovací prostředky, služebního psa i služební zbraň. V souvislosti s uvolněním politické situace koncem 60. let, docházelo i k určitému uvolnění ostrahy hranic. Po okupaci v srpnu 1968 však opět dochází k zpřísnění. Konec Pohraniční stráže odstartoval 17. listopad 1989.
V průběhu přednášky se autor věnoval i ženijně technickým prostředkům a vytvoření zakázaných hraničních pásem. Režim tak reagoval na neklesající počet útěků a ilegálních přechodů přes hranice. Celý systém pak doplňovaly různé kontroly nádraží, vlaků, autobusů, osobních vozidel i monitorování pohybu podezřelých osob, k tomu bylo využíváni pomocníci Pohraniční stráže a uvědomělé civilní obyvatelstvo.
Nejdůležitějším prvkem ženijně technických prostředků ke střežení státní hranice se stal systém EZOH (elektrické zařízení k ochraně hranic). Jednalo se o třístěnné drátěné zátarasy, prostřední byl napájen vysokým napětím. Tato opatření však přinášely nejen technické problémy a ekonomickou zátěž, ale i přímé ohrožení samotných strážců hranic. Několikrát totiž došlo i k smrtelným nehodám či k vážným zraněním příslušníků Pohraniční stráže. Systém byl na základě mezinárodních stížností zrušen v roce 1965. Po jeho zrušení se začal používat drátěný zátaras se slaboproudým signalizačním zařízením – tzv. signální stěna. Celý systém zátarasů doplňovaly věžové pozorovatelny tzv. „špačkárny“.
Jako velmi kontroverzní zabezpečení bylo zřizování minových polí. To se ukázalo jako extrémně nebezpečné, docházelo k samovolným výbuchům vlivem zvěře nebo počasí a rovněž došlo k těžkým zraněním i k několika úmrtím civilistů a pohraničníků.
Celý výklad byl doprovázen popisem úspěšných i neúspěšných pokusů o překonání státní hranice a doprovázen dokumentací z vyšetřovacích spisů. Bylo popsáno i několik kontroverzních zásahů při kterých pohraničníci překročili hranici a svůj zásah prováděli na cizím území. Došlo i na akce agentů státní bezpečnosti, kteří organizovali únosy osob zpět do Československa. Bez zajímavosti není fakt, že přes československou hranici se směrem na západ pokoušeli utéct i cizinci, především Poláci a obyvatelé tehdejšího NDR.
Závěr přednášky patřil dotazům ze strany publika na které přednášející zasvěceně odpověděl.
